Mrs.Perfect *episode.1*

26. května 2011 v 19:28 | Lau* |  MRS. PERFECT


No, takže, tady je první epizodka:) Jonas tu ještě není, ale bude tam co nejdřív, nebojte:) Je to první ffka na novým blogu, tak jsem se dost slušně rozepsala:D doufám že to oceníte a že se bude líbit, tak prosím nechte komentář:*
-----------------------------------------------------------------------

Pousmála jsem se nad fotografií malého miminka na pouti, které jede na poníkovy a drží se za ručičku s tatínkem. Je to moje první fotka s tátou…a taky poslední. Mamka tvrdila, že odešel pár měsíců po tom, co jsme oslavily moje první narozeniny. Když to mamce oznámil, vzal mě na rozloučenou na pouť a já ho pak už nikdy neviděla. Ale teď? Stojím tu, v New York City, kde můj otec bydlí. Detektivové ho hledali dlouhou dobu a teď konečně našly jeho bydliště. Nikdy jsme se o něj nezajímala, prostě odešel, tak proč taky. Ale teď, po tom co jsme ztratila maminku, je právě on poslední člen rodiny…
Nadechla jsem se a zlehka zmáčkla zvonek. Ten se hlasitě rozdrnčel, až jsem sebou trhla.
Nebylo možný ho neslyšet, ale dveře pořád zůstávaly zavřené.
Zazvonila jsem znova. A pak zase. A ještě jednou.
Zkusila jsem to naposledy, ale pořád nic. A já doufala, že ho konečně potkám.
Naštvaně jsem kopla do dveří a ty se překvapivě pootevřely.
Tišše jsem vstoupila dovnitř a pokusila se rožnout světlo v zatemněné místnosti. Nic! Vlastně mě ani nepřekvapuje, že na místě, jako je tohle nefunguje elektřina.
"Je tu někdo?" zavolala se přidušená strachem.
Vytáhla jsem z kabelky telefon a posvítila si na okolí. Všude byly nějaké odpadky a schody byly téměř v rozkladu. Dům vypadal spíš jako úkryt pro bezdomovce, než pro mého otce, seriózního lékaře.
Naštvaně jsem se otočila ke dveřím a už vytáčela číslo detektiva Basse, když jsem uslyšela nepatrnou ránu, někde nahoře.
Natáhla jsem telefon před sebe a posvítila na schody. Nezdálo se mi to, něco jsem vážně slyšela! Sundala jsem si páskové boty na podpatku a položila je ke dveřím.
Pomalu a opatrně jsem začala stoupat nahoru, po dostatečně zpustošených schodech.
Na posledním schůdku jsem se zastavila a prohlédla si chodbu. Obyčejná, 2 pokoje a nejspíš koupelna. Natáhla jsem se a rychlým krokem jsem kopla do prvních dveří. Rozletěly se okamžitě a objevilo se odporné modré světlo. Na zemi ležela děravá matrace a prázdná petlahev. Místnost byla ale až sterilně čistá, v porovnání s domem určitě. Stěna byla vymalovaná zeleno-růžovými pruhy a v každém byl nějaký citát.
Zaujatě jsem si stěny prohlížela, když zhaslo světlo a dveře práskly.
"Haló? Kdo je to?" zakřičela jsem hystericky.
Ztichla jsem a uslyšela hlasitý dech, který ale nebyl můj.
"Co chceš?" ozval se tvrdý hlas, ale slyšela jsem v něm… snad únavu nebo něco jako laskavost?
Otevřela jsem pusu, ale nic neřekla. Nezmohla jsem se na slovo.
"Kdo tě poslal?" ozval se znova.
Začala jsem hlasitě oddechovat a uvědomovala si, že i on se přibližuje.
Ani sem nepostřehla, že my hodil něco přes hlavu a chytil mě za ruce. Téměř hned je svázal a hodil semnou o stěnu. Mám pocit, že mi snad zlomil žebro. Chtěla jsem křičet, ale na to jsem byla až moc vyděšená.
Chytl mě za vlasy a táhl mě po zemi - to už jsem hlasitě zakřičela.
Ihned mi vlepil facku a hodil mě na kovovou židli, která se tam vzala bůhví kde.
Obvázal mě nějakým provazem a povzdechl si.
"Nevíš, kdo jsem? Nikdo ti neřekl, že mě ještě nikdo nikdy ani nezranil? Nikdo ti neřekl, že jsme každého protivníka zabil?" zašeptal mi těsně u ucha.
Slova mnou proletěla jako kulka. Jsem tu jen já a vrah. Tahle hra už má napsaný konec.
Popošel a zase zapnul to odporné světlo.
Zamrkala jsem, ale jeho obličej jsem viděla okamžitě.
Byl úplně stejný jako ten můj, já jen mám plnější rty a menší nos. A taky modré očka po mamce. Ale i tak jsem si byla jistá... Nemohl to být nikdo jiný, než můj otec…a můj otec je vrah.
"Tohle není možné." Prohlížel si mě se stejným údivem ve tváři, jako já jeho.
"Jme-jmenuju se Jill." Zašeptala jsem. "Je mi 20 let a.."
"O co se snažíš?" zařval. "Jsi moje dcera, co má za úkol mě zabít!"
"Co-cože?" vykoktala jsem. "Nesnažím se tě zabít." Zakroutila jsem hlavou.
"Ne? Tak co tu děláš, hm?" zakřičel znova.
"Chtěla jsem tě poznat." Řekla jsem s klidem.
"To ty strč někam, poslali tě sem, abys mě oddělala. Mysleli si, že dceru nezabiju, tak ona bude moct zabít mě. Ale mílí se, vážně se mýlí." Zahřměl a praštil do stěny.
"Věř mi, kdybych tě chtěla zabít, už mrtvý jsi." Začala jsem ho provokovat.
Začal se hlasitě smát.
"Nevíš kdo sem, nemůžeš mě zabít, nemůžeš se dostat ani ze stupidního provazu." Zakřičel.
Ušklíbla jsem se a postavila se. Provaz spadl na zem a já mohla klidně dojít až k němu.
"Co-co, jak si to udělala?" vykoktal překvapeně, ale pozoruhodně - ne vystrašeně.
"Zeptej se sám sebe." Usmála jsem se tajemně. "Možná jablko nespadlo daleko od stromu, mám to v genech."
Bavilo mě, že si začínal myslet, že mu můžu být nebezpečná. Ve skutečnosti jsem si na internetu našla, že na obranu už nemáme nosit pepřáky - ale pilníky. Pomůžou v jakékoliv situaci. Ale i když to pro mě bylo vzrušující, bylo hrozně nebezpečné si s ním zahrávat. Může se natáhnout a okamžitě mě podříznout, stačilo by kdyby měl někde v kapse nožík…
"Na takové dítě můžu být jedině hrdý, že?" usmál se a já v něm konečně zahlédla toho tatínka z naší fotky.

"Takže, řekneš mi o sobě něco?" posadíme se na matraci s pivem v ruce.
"Um, no, není co říkat. Žiju v Ohiau, jsem jedináček, maturovala jsem minulej rok za výbornou a na vysokou nechodím." Pokrčila jsem rameny a napila se.
"Wow." Zasmál se. "Chytrá holka."
"A ty?" kývla jsem bradou směrem k němu.
"Jsem doktor, em, Chirurg?" zkusil zavtipkovat.
Povytáhla jsem obočí a povzdychla si.
"Pravdu tati." Zasmála jsem se.
I když to nebylo vidět, oba nás zaskočilo slovíčko 'tati.'
"Noo.." přeskočil to. "FBI."
"Nekecej." Zasmála jsem se. "Myslela jsem, že ty tajný mise jsou jenom v telce."
"Taky že jo." Usmál se. "Ale občas se stane, že se musím dopravovat pomocí pavučin ze zápěstí."
"O můj bože, stop s těma trapnýma vtípkama." Zasmála jsem se zase.
"Em,a co máma?" zeptal se a rychle se napil.
"Je to pár měsíců, co zemřela." Řekla jsem tišše.
"Co?" vyjekl.
"Těžká autonehoda, zemřela na místě." Zamačkávala jsem slzy.
"Je mi to líto. Víš, ona byla báječná. Ty si byla báječná." Řekl.
"Tak proč si nás.."
"Opustil?" dokončil mou větu. "Ohrožoval jsem tím sebe i vás. Chtěl jsem, aby to fungovalo, ale vedení mi to nepovolilo. Ruská mafie je nebezpečná, první by vyvraždila mou rodinu a pak by mě dostala v oslabení."
"Mafie? To je ten problém?"
"Jsou nebezpeční." Ohlédl, jakoby kontroloval, že jsme sami. "Nevíš jako moc, snažíme se je dostat už několik desítek let, ale pokaždé se objeví nový spolek, který přebere vládu nad celým jejich byznysem."
Otočila jsem hlavou k zatemněnému oknu a zpracovávala všechny informace.
Celý život jsem ho nenáviděla, za to že nás opustil. A on to udělal, protože musel? Tohle přece není film, ne?
Otočila jsem se na zpět na něj a usmála se. Byl tu teď a to mi stačilo. Teda prozatím.
Dole se ozvala rána jako by někdo sekerou mlátil do dveří.
Táta skočil k oknu a odtáhl rolety. Už byla tma a hvězdy krásně svítily. Ale venku se ozývaly těžké rány a mě dost děsily. Očividně i jeho.
"Co se děje?" zeptala jsem se nervózně.
Zalapal po dechu a otočil se na mě.
"Útok."
Hned se ozval výstřel a hned další a další.
Táta po mě skočil a zakryl mě vlastním tělem. Pomohl mi doplazit se na chodbu a tam mě vytáhl na nohy. Rozběhl se do koupelny, kde byla místo vany obrovská díra.
Beze slov mě stáhl dolů a my se ocitly v dolním patře. Rozkopl skříň a vytáhl zbraň. Okamžitě se kolem nás objevili útočníci v maskách a bez milosti střílely.
Táta mi podkopl nohy a zatlačil mě do skříně. Schovala jsem se za dveřmi a sledovala, jak jeden po jednom odpadávají na zem, do kaluže krve. Taťka se držel, uhýbal a vypadal, jakoby se kulky ani nebál.
Kulky se pořád ozývaly dál a dál, ale přidal se i nějaký zvláštní zápach a pisklavý zvuk, který mě donutil zakrýt uši a zavřít oči. Dělalo se mi mdlo a bylo mi ještě hůř, něž před pár minutami.
Něčí ruka mě vytrhla ze skříně a téměř táhla za sebou. Kolem pořád lítaly střepy i kulky. Taťka mě strčil do kouta a zase střílel.
Rozhlédla jsem se okolo, že táta není jediný, kdo střílí proti těm v maskách, bylo jich dost, ale i tam byly menšinou. Táta mě zase škubl za ruku a táhl k vchodovým dveřím.
A když jsme je otevřely… dostala jsem ránu. Vážně, někdo mě postřelil. Projela mnou neskutečná bolest a nebyla jsem schopná pohybu. Táta mě rychle odhodil do trávy, za anglické keříky, co byly okolo celého domu a já padla do náruče nějakému vojákovi.
"Pojď, dostanu tě pryč." Zašeptal a začal se plazit.
"Ne-nemůžu, střelily mě." Zašeptala jsem a oddělala ruku z ramene, kam mě zasáhly.
Voják mi silně zatlačil pěstí do rány, a i když stejně pořád pálila, bolest byla o něco snesitelnější.
"Musíš zmizet, hned!" zakřičel táta.
Otočila jsem se na něj a neubránila se slzám. Krčil se za mramorovým květináčem a koukal na mě.
"Jdi s Mikem, pomůže ti, změn si jméno, vlasy, všechno! Začni od znova. Hlavně se neotáčej zpátky, chci pro tebe normální život!" zakřičel.
Mike mě popadl za ruku a v podřepu se rozběhl, semnou v závěsu.
"Mám tě ráda tati!" zakřičela jsem ještě a pak už se rozběhla směrem za ostatními spojenci. Běžela jsem dlouho, ani nevím jak dlouho, vlastně ani nevím, kde jsem. Ale utíkala jsem dál a dál, i když už jsem nemohla popadnou dech a střelná rána mě začala oslabovat.
Cítila jsem, jak mě někdo podepírá a pomáhá mi nastoupit do auta, ale pak…možná už jsme zemřela. A jestli ne, rozhodně jsem se tak cítila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 andrejjka andrejjka | 26. května 2011 v 19:47 | Reagovat

woow dokonalý ale chudinka že jí postřelili

2 Petí your Aff* ♥ Petí your Aff* ♥ | Web | 26. května 2011 v 20:14 | Reagovat

Au,postrelili ju. :( Ale ona rozhodne nezomrela,dostane sa z toho ! :) rýchlo ďalší diel :)

3 Deniskka Deniskka | Web | 26. května 2011 v 20:14 | Reagovat

ty kokos, tak to je pekne napinave, doufam, ze to prezije, rychle dalsi;-)
jasne, ze pamatuju ;-) zaskocilo me, ze ti nekdo zrusil blog, ale urcite rada spratelim;-)

4 Májule Májule | Web | 26. května 2011 v 20:32 | Reagovat

krásný. napínavý. a nemůžu s dočkat pokráčka! :) vážně, hned takováhle bomba na první ffku na blogu. woow! :D

5 Andy Andy | Web | 27. května 2011 v 14:39 | Reagovat

Nádherný díl, rozjíždí se too superně, honem pokráčko :)

6 Verča Verča | 27. května 2011 v 15:36 | Reagovat

Dokonalý!!!Hlavně rychle přidej další!!!

7 smizuzi smizuzi | Web | 27. května 2011 v 18:44 | Reagovat

wow, tak tohle je fakt krutý, honem pokráčko!!!!! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama